Datum a čas

Dnes je pátek, 18. 8. 2017, 10:56:32

Aktuální počasí

Počasí dnes:

18. 8. 2017

bo

Bude skoro jasno až polojasno, v Čechách postupně až oblačno, místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 27 až 31°C, na východě kolem 33°C. Noční teploty 17 až 13°C.

Přehrát/Zastavit Další

Mapový portál

Mapový portál obce Velký Osek s orientačním zakreslením inženýrských sítí, zeleně a dalšího vybavení v obci

Mapový portál území obce Velký Osek s orientačním zakreslením inženýrských sítí, zeleně a dalšího vybavení pod odkazem

Mateřská škola

Mateřská škola Velký Osek

Masarykova základní škola

Masarykova základní škola

Czech POINT

Czech POINT

TPCA pro Kolínsko

TPCA pro Kolínsko

Mobilní verze

MV

Navigace

Obsah

Historie obce

 

... z knihy "Dějiny Velkého Oseka" od Václava Klímy
 

Slovo úvodem

První zmínky o obci Velký Osek - v zakládající listině kláštera benediktinek u sv. Jiří na Hradě pražském z roku 1228 jsou jmenovány vsi přidělené tomuto klášteru:
Ljubica (Libice), Kánín, Opolely (Opolany), OSČEK (Velký Osek), Oldříš a Odřepy (Odřepsy).

Historií zdejší obce se zabýval učitel Václav Klíma, který shromáždil z přístupných archivních pramenů rozsáhlou dokumentaci o dějinách obce. Svůj záměr o vydání brožury však již neuskutečnil. Dne 11. září 1971 náhle zemřel.

Václav Klíma 

- odborný učitel, se narodil dne 13. února 1906 ve Starém Kolíně. Po absolvování učitelského ústavu v Kutné Hoře působil jako učitel v Kolíně, Kojicích, v Dolních Chvatlinách a od roku 1935 ve Velkém Oseku.

Založil a řídil místní pěvecký a hudební soubor, posléze řídil pěvecký soubor kolínských učitelů. Známé jsou jeho úpravy lidových písní. Neméně významná je jeho práce v Českém ovocnářském a zahrádkářském svazu, kde jeho odborné znalosti ocenilo mnoho zahrádkářů. Posléze jeho neúnavná činnost patřila historii a dějinám. Zpracoval dějiny své rodné obce Starého Kolína.
Nyní můžete čísti i vy dějiny jeho působiště VELKÉHO OSEKA.
Autor nebyl školeným historikem - profesionálem a nedodržel přesnou citaci archivního materiálu. Přesto tato práce neztrácí nic na své závažnosti.
O Velkém Oseku vyšla totiž naposledy důkladnější práce v roce 1915, a to v práci Josefa Tůmy "Kolínsko" (s. 81-84).

Poloha obce - (geologický úvod)

V místech, kde se rozkládá naše obec, bývalo kdysi moře. Bylo to v době křídové, někdy asi před 30 mil. let. Čechy tehdy poklesly asi o 200-300 m. Moře se k nám dostalo z Německa, které bylo též pod mořem. Bylo to mělké moře o hloubce kolem 100 m a zaplavilo severní polovinu Čech asi od vrchu Bedřichova k Jizerským horám a Krkonoším. Řeky přinášely do moře různý materiál, hlavně štěrk, písek a bahno. Štěrk, jako nejtěžší, se usadil při ústí řek, o kus dál se dostal písek a nejdále bahno. Tyto usazeniny během věků zatvrdly a stal se z nich slepenec, pískovec (viz Český ráj) a opuka. Naše opuka je tedy ztvrdlé vápnité bahno a má jméno od toho, že na vzduchu se rozpadá (puká). Na konci doby křídové se Čechy opět zvedly a moře se odtud ztratilo. Tehdy byla naše zem celkem zarovnaná.
Během dalšího období, zvaného třetihory, docházelo k různým pohybům zemské kůry. V nynějším Polabí horniny praskly a utvořil se zlom. Jižní lavice poněkud vystoupila, severní naopak poklesla. To nám dobře ukazují křídové usazeniny. Např. na Bedřichově jsou na rulovitém podkladě slídovité usazeniny II. pásma křídového, u nás v Oseku naše opuka náleží III. pásmu. Správně by měla být zdejší opuka výše než slín na Bedřichově. To znamená, že Polabí následkem tektonických poruch pokleslo nejméně o 50 m.
V třetihorách vznikly nové řeky, většinou jiné než jsou dnešní. V naší krajině se utvořilo veliké jezero Nymburské, prostírající se mezi Kolínem a Nymburkem až k Neratovicům.
Největší řekou ve vých. Čechách byla Orlice Divoká, která tekla na západ asi směrem nynější Cidliny a vlévala se do Nymburského jezera. Její cestu můžeme sledovat podle štěrků, které po sobě zanechala, např. u Ohař. Tyto terasy Orlice jsou ovšem značně výše ve srovnání s hladinou dnešní Cidliny.
Jiné, ještě větší jezero, bylo Pardubické, které se prostíralo od Pardubic k Týnci nad Labem. Západní břeh tohoto jezera tvořila skála, kterou končí Železné hory. Tomuto místu říkáme Labská brána. Zde, poblíž Týnce nad Labem, přetékala přes skálu voda v podobě vodopádu. Odtud potom tekl potok do Nymburského jezera. Během tisíciletí se skála narušovala, vodopád byl stále mohutnější, až se jezero odvodnilo a vzniklo Labe.
Toto už se dělo v éře zvané čtvrtohory. Začaly asi před 1 mil. let a vyznačují se tím, že za tu dobu přišlo čtyřikrát velké ochlazení, zvané doba ledová. Podnebí zde bylo jako za polárním kruhem. Mezitím se opět na desítky tisíc let oteplilo asi jako nyní (doby meziledové). Po čtvrté době ledové následovala doba poledová. Krajina té doby připomínala severské tundry, bezlesé a močálovité. Vítr měl možnost přenášet písčité labské usazeniny a vytvořil pohyblivé písčité kopce, zvané přesypy (duny), např. k Sánům (Medvědiny), Chotule (u Veltrub) aj.. S přibývajícím oteplováním se zde uchytily stromy a vznikly hluboké lesy.

Původ obce

Ve zdejší krajině bývaly za starodávna hluboké lesy. Když sem přišli naši slovanští předkové, aby se zde usadili, museli si v lesích vysekat místo pro postavení osady. Od toho vznikl název Osek. Poloha pro založení obce byla volena na tehdejší dobu velice šťastně. Bývaly zde veliké lesy, které se táhly od Labe podél Cidliny do severních Čech. Ty poskytovaly našim předkům dobrou ochranu před vpádem nepřítele. Vysekali si tedy místo poblíž břehů Labe, které tehdy teklo Máčidlem a zahýbalo se obloukem k dnešní poště a dál k Libici. Byli tedy chráněni od západu a severu Labem a Cidlinou, od východu hlubokým sánským lesem. Všude bylo plno tůní a močálů. Snad pouze k jihu se táhla otevřená krajina.
Tento původní starý Osek rozkládal se podél silnice (nyní Revoluční ulice) od Karbanových ke Skopcovým a druhou stranou zpět. Osada se původně jmenovala Osček, tj. Oseček. Nynější Oseček za Labem tehdy slul Osek. Později se oba názvy obrátily.
Již v listině z roku 1233 se náš Osek nazývá nynějším jménem Osek, později též Osík. Na rozlišení obou Oseků byla ves za Labem nazvána Oseček. Název Velký Osek je novější, ale uvádí se už v 17. století. Naproti tomu ještě koncem 19. století se psávalo Vosek.

Se jménem Osek se setkáváme poprvé v roce 1228, kdy ves patřila benediktýnskému klášteru u sv. Jiří na Hradě pražském. Jednalo se o nejstarší ženský klášter v Čechách vůbec, který byl založen kolem roku 970, pravděpodobně Boleslavem I.
V listině, která je latinská, jsou jmenovány následující vsi přidělené jako majiteli kláštera k jeho obživě: Ljubica (Libice), Kanín, Opolely (Opolany), Osček (Velký Osek), Oldříš (Oldříš byl hrad v nynější vsi Předhradí) a Odřepy (Odřepsy). Z toho plyne, že roku 1228 Osek již dávno existoval. Kdy byl skutečně založen, se asi pro nedostatek pramenů nikdy nedovíme. Jeho začátky sahají snad až do dob staroslovanských.
Máme-li odpovědět na otázku, jak stará je naše obec, musíme říci, že nejméně tisíc let, ale spíše více.

Okolí Oseka

Polabí je kraj, který již odedávna byl hustě osídlen. Většina nynějších vesnic je stará asi jako Osek. Jen málo vsí - např. Volárna - vzniklo v nové době. Ve zdejším kraji bývalo dokonce více osad než nyní. Byly ovšem většinou menší a některé z nich zanikly.
Jednalo se o následující obce:

- Vesec (Tato obec se nacházela v bezprostřední blízkosti na jih od naší obce, na planině nad tůní Okrouhlíkem.)

- Břežany (tato obec se nacházela mezi Jestřábí Lhotou (tehdy Velká Lhota) a bačovským lesem)

- Jezeřany (jsou to nynější malé Veltruby - stojí na území někdejší vsi Jezeřan)

- Radhostice  (jsou předchůdcem nynějšího Hradišťka. Tato stávala blíže k Labi)

- Licko (V polích západně od Hradišťka směrem k Labi se nachází vyvýšené místo podoby čtyřúhelníku ve výměře 12 měr. Říká se tam "Na valech". Tam stávalo staroslovanské hradiště řečené Licko a za ním na západ ves téhož jména, která byla vlastně jeho podhradím.)

- Brankovice (ležely poblíž Hradišťka směrem ke Kolínu)

- Chrášťany (Tato ves se nalézala jižně od Ovčár (v místě nynější včelařské stanice) a patřila klášteru Strahovskému v Praze.)

- Lhotka (Tato ves se nacházela mezi Ohařemi a Býchorami a patřila též mezi statky kláštera Strahovského spolu s Velkou, později Jestřabí Lhotou.)

- Ohařičky (Za Ohařemi a Němčicemi směrem na Bělušice stávala ves Ohařičky a patřila k panství konárovickému. Za války třicetileté byla vypálena a už nebyla obnovena.)

- Popovice (Stávaly mezi Sokolčí a Pňovem směrem k Velimi a patřily panstvím k Cerhenicům, později k Poděbradům. Bývala tam tvrz, která zanikla v 16. století. Na jejich pozemcích vznikla roku 1778 ves Klipec.)

- Serčov (O této osadě se zmiňuje pouze nespolehlivý kronikář Hájek z Libočan, že prý stávala blíže Labe.)

- Kravary (V místech, kde je nyní mlýn Klavary, bývala ves Kravary (severně od mlýna). Jak ukazuje jméno, sídlili tam kravaři, poddaní asi ke hradu Oldříši. Mlýn sám byl postaven roku 1289. Ves zanikla v bouřích husitských.)


Vývoj Labe

V souvislosti se založením obce je nutno se zmínit o Labi, které mělo důležitý význam obranný ve starých dobách. Když procházíme polabskými lesy směrem k Osečku, přicházíme na četné tůně, koryta a dolíky. Je zřejmé, že je to dílo Labe, které v minulosti neustále měnilo svůj tok. Při povodních, které přicházely každé jaro, hledaly si vody novou cestu. Tak Labe vytvořilo několik koryt a vrhalo se často znovu do svých dřívějších opuštěných toků, takže dnes je těžko rozhodnout, který tok je starší a který mladší. Některé z nich byly opuštěny teprve nedávno, takže po nich zbyly tůňky naplněné dosud vodou. Jiné jsou již zanešeny a proměněny v luka. Ale i na nich můžeme ještě dnes sledovat místa nejsilnějšího proudu řeky (tzv. proudnici), neboť tudy obyčejně teče potůček.
Zdejší půda od Kolína až za Poděbrady je písčitá, bez tvrdých překážek. Jejím podkladem je měkká opuka. Tato hornina však ve zdejším okolí nikde nevystupuje na povrch. Přicházíme však na ni často při kopání základů a studní a bývá různě hluboko, jeden až několik metrů pod povrchem. Není tedy divu, že se Labe při povodních rozlévalo každou chvíli jinam, mělo možnost tvořit velké zákruty (meandry), které brzy na to opouštělo, aby si našlo nové koryto. Takových ramen je od Oseka k Osečku nejméně 5. Jsou to zejména: Máčidlo, Staré Labe, strouha v lesích za Starým Labem, tzv. Steklá strouha, Staré Labe v Předhradí a ještě jedno starší koryto u Předhradí.
Za nejstarší tok považuji koryto nejdříve jmenované, které tehdy teklo od Kolína podél nynější kolínské silnice přes Hradišťko, Veltrubské jezero, jezero Bezedné, Okrouhlík, koryto podél cesty od obce ke zdymadlu ("pod Husákova"), přes Máčidlo, pak koryto podél silnice k poště a pokračovalo k Libici, kde sbíralo vody Cidliny a obtékalo tehdejší Libický hrad. Že toto rameno má dosud vodu, zejména v Hradišťku a ve Veltrubech, vděčí tomu, že jej nyní napájí Hluboký čili Sendražický potok. Máčidlo pak dostává vodu z Bačovky a je to uměle udržovaný rybník. Na plánu z roku 1841 (tzv. indikační skica) je zakresleno a zapsáno jako "jezero", pozdější rukou jako "bahniště". Mám za to, že toto je tok, který zde tekl v době založení Oseka, a na jehož břehu obec vznikla. Že by ves stála původně jinde, nepokládám za pravděpodobné, neboť terén v celém katastru je téměř stejné výši. Níže položená místa, jako např. v lukách při Labi, jistě se pro osídlení nehodila, neboť byla tehdy ještě více močálovitá a v čas povodní zaplavována vodou.
Založení zdejší obce přímo na břehu řeky není zjevem ve zdejším kraji ojedinělým. Podobně byly položeny i Veltruby a Hradišťko (Labe teklo tehdy okolo nich) a na druhé straně Libice a Poděbrady.
Od těch dob Labe změnilo několikrát svůj tok a uchýlilo se značně od svého původního směru. Na základě archivních pramenů dají se sledovat alespoň tyto toky Labe:

a) V době založení hradu Oldříše (tj. konec 10. století) až asi do 13. století odchylovalo se Labe od svého nynějšího toku severozápadně od Veltrub a teklo po východním okraji Pňova až k Předhradí, kde se uhýbalo k východu a opět na sever k Osečku a dále k Poděbradům. Na jeho břehu v Předhradí byl asi roku 996 - 999 postaven hrad Oldříš. (O něm viz dále.)

b) V 15.-16. století teklo jako dříve k Pňovu, ale odtud se zahnulo k východu na osecký katastr, kde obtékalo zádušní les předhradský na Oldřišce a pak pokračovalo v četných zákrutech k Oseku. Je to nynější "staré Labe" u Oseka. Odtud se vracelo zase na západ k nynějšímu toku Labe.

c) V 17. století všecky tyto zákruty opustilo a razilo si cestu poměrně přímo: okolo Pňova, kterého se už nedotýkalo, pak rovnou na Předhradí a obloukem k Osečku. Tímto tokem ves Předhradí velmi trpěla, neboť Labe se blížilo stále více ke vsi, až několik stavení podemlelo a při povodni odneslo, takže tyto statky musely být postaveny jinde.
Protože Labe dělalo i jiné škody, pomýšlelo se již od konce 17. století na ochranu proti jeho rozmarům. Tak roku 1700 na popud mlynářů byla zřízena v Labi jižně od Předhradí hráz z pilot a klád, tzv. odrážka, sahající do třetiny řečiště, která měla za účel srážet proud do jiného směru. Břeh podél vsi byl též zpevněn hrází z klád. Během 100 let z hráze v Labi zbylo jen několik pilot v řece.Lidé zapomněli na jejich původní účel a vybájili si o nich pověst, že prý je to zbytek mostu, který česká kněžna Libuše dala postavit od Předhradí k Libici. Jméno Předhradí pak, že má původ v tom, že stála "před hradem" (mysleli tím Libici). Domnívám se, že tento výklad není správný pro vzdálenost Předhradí od Libice. Vždyť podhradí bývala těsně u hradů.

d) Zdá se, že tyto úpravy v Labi neměly takový účinek, jak se předpokládalo. Proto bylo roku 1819 přikročeno k prokopání toku Labe v přímém směru k Osečku asi tak, jak teče nyní. Staré Labe v Předhradí bylo tím opuštěno a změnilo se v tůně, které ještě dnes mají dostatek vody. Další regulace Labe se stala na začátku nynějšího století a byla dokončena stavbou zdymadla za našich dnů (roku 1952).

Můžeme tedy toky Labe v okolí Oseka seřadit asi takto:
1. Nejstarší: Máčidlem a okolo dnešní pošty k Libici.
2. Tok okolo Pňova, Předhradí a Osečka. K Oseku se nepřiblížil.
3. Staré Labe u Oseka a jeho pokračování v dolním toku Bačovky do Labe.
4. Staré Labe v Předhradí.
5. Nynější přímé Labe.

Samo sebou se rozumí, že zařazení do jednotlivých období je jen přibližné a že omyl není vyloučen. Ve zdejším okolí, zejména v lesích libických a poděbradských, je tolik koryt, prohlubin a tůní, jejichž spleť se nám asi nikdy nepodaří rozluštit.
Labe však nebylo jedinou řekou ve zdejším okolí. Také tok Cidliny prodělal některé změny, ne však tak značné jako Labe, a to jen při svém nejdolejším toku.

- Cidlina-

Při svém ústí do Labe dělila se na několik ramen. Hlavní rameno teklo jako nyní okolo Libice, ale odtud se uhýbalo směrem jižnějším do Labe. V době založení hradu Libice oddělovalo se nad Libicí jiné rameno, které obtékalo hrad ze severní strany, takže osada i hrad stály na ostrově. Jiné, další rameno se odchylovalo nad Libicí (asi v místech nynějšího železničního mostu) směrem jižním do lesů k Oseku, kde se stýkalo s Labem. I toto rameno vylo dvojité a tvořilo ostrov, směrem do libických lesů.

- Rybník Bačov -

Mezi bačovskou hrází a Volárnou se rozkládal kdysi veliký rybník Bačov. Založil jej někdy po roce 1474 Hynek, kníže Münsterberský (syn Jiřího z Poděbrad), který držel panství kolínské v letech 1474- 87. Rybníkem bylo zatopeno 740 korců rolí (polí). Zdá se, že příčinou zřízení rybníka byly četné zátopy řeky Cidliny. Když bývalé panství kolínské koupil rytíř Horský, který byl znamenitým hospodářem, dal roku 1863 bačovská pole pomocí trativodů vysušit a vodu svést do vyhloubené Bačovky, která od té doby slouží jako drenážní příkop. Uprostřed býv. rybníka postavil dvůr Karolinin (Karlín), ke kterému byla přivedena z osecké stanice vlečná a koňská dráha (koní železnice).

- Volárna -

Na východních březích rybníka Bačova na straně ke Lhotě se celé léto pásl jalový hovězí dobytek v počtu přes 300 kusů. By tam nahnán ze všech dvorů císařského panství kolínského.
Před nepohodou se schovával do stáje. Roku 1695 žádal hejtman o povolení ke stavbě nové stáje 50 loket délky a 20 loket šířky, protože stará je již sešlá. Již tehdy se těm stájím říkalo Volárna.
Roku 1778 po rozdělení panských dvorů byla v těch místech v sousedství rybníka založena ves Freudenek. Název se však neujal, lidé ji nazvali vžitým jménem Volárna.
Za zmínku stojí, že z řeky Cidliny z pravého břehu vychází ještě jeden kanál, který slouží dodnes. Je to tzv. Sánská strouha, která přivádí vodu na Nové mlýny u Odřepes a do některých rybníků na Poděbradsku.

- Panství Slavníkovců -

V době před vznikem jednotného raně feudálního českého státu byly Čechy osídleny řadou slovanských kmenů, o nichž se dovídáme ze sporých údajů písemných pramenů. Kulturní a společenskou úroveň tohoto období můžeme však dnes již zčásti charakterizovat na základě hmotných (archeologických) pramenů.
Nejmohutnějšími památníky a doklady historického vývoje našich slovanských předků cca od sklonku 7. a 12. století jsou mohutná hradiska, rozkládající se většinou na strategicky výhodných polohách jednotlivých kmenových území.
O panství rodu Slavníkovců (objevuje se v písemných pramenech kolem poloviny 10. století) o jejich zápasech o nadvládu Čechům s mocným rodem Přemyslovců nás poněkud podrobněji seznamuje nejstarší český kronikář Kosmas (zemřel 1126).
Postavení Slavníkovců a jejich mocenské ambice na český knížecí stolec potvrzují např. jak existence vlastní měny (mincovny na Malíně a Libici), tak i neustále se zostřující situace mezi nimi a Přemyslovci. Vyvrcholení tohoto zápasu je dobytí Libice a vyvraždění téměř všech Slavníkovců (vyjma Soběslava, Vojtěcha a Radima) na den sv. Václava roku 995. Libice byla zařazena mezi správní centra přemyslovského knížectví.


Skromné zprávy historické

Zpráv o Oseku z doby předbělohorské je poskromnu. Jsou to většinou jen kupní smlouvy. Nejstarší zmínka o obci je z roku 1228, jak bylo uvedeno již dříve.
Roku 1366 koupil Ješek z Všechlap od Alžběty, abatyše kláštera sv. Jiří v Praze, pustý dvůr v Libici a k tomu rychty v Libici, Opolelích, Odřepsích a Osíku. Klášter sice zůstal i nadále majitelem všech tří vsí, ale užitek z nich připadl kupujícímu. Měl právo pro sebe držet v Osíku rybáře, ale měl povinnost vypravit v čas potřeby pro klášter jízdního lukostřelce. Dále měl odvádět klášteru třetí díl z pokut na řečených rychtách vybíraných. Ostatek příjmu připadl jemu.
Dále je zmínka o Oseku roku 1437, kdy císař Zikmund chtěje odměniti mladého Jiříka z Poděbrad za jeho zásluhy, daroval mu 14 vesnic v okolí Poděbrad. V tom byl i újezd libický s Osekem, kterýžto újezd císař před tím jeptiškám svatojiřským odňal a dal jim za to výměnou Potštýn.
Roku 1458 koupil Jiřík již jako český král od kněze Bedřicha ze Strážnice kolínské panství a Osek k němu připojil. Od té doby patří Osek ke Kolínu. V urbářích a knihách panství poděbradského ze 16. století, kterých je několik, není již Osek jmenován.
Po smrti krále Jiřího roku 1471 zdědil panství syn Viktorin, kníže Münsterberský. Roku 1475 však toto panství pustil svému bratru Hynkovi, knížeti MÜNSTERBERSKÉMU. Oba tito nehodní synové velkého krále Jiřího se spolčovali s uherským králem Matyášem a panství mu popustili.
Matyáš si učinil z Kolína opěrný bod, odkud jeho divocí vojáci po 2 roky vyjížděli na plen do širokého okolí, Nloupili, pálili a lid velmi sužovali. Teprve roku 1487 smířil se Matyáš s králem Vladislavem a panství bylo vráceno královské koruně. Od té doby bylo spravováno královskými hejtmany.
Ale i králové kolínské zboží zastavovali, a tak naši předkové dostávali stále nové pány. Byli to zejména Pernštejnové (1531-36) a Žerotínové (1556- 91).
Pan Karel ze Žerotína, významný šlechtic a bojovník proti Turkům, půjčil císaři 10 000 kop grošů. Za to Ferdinand I. dal roku 1556 v zástavu panství kolínské pro něj a jeho syna Kašpara Melichara ze Žerotína.
Nejpodařenějšího pána však dostal Kolín ve Václavu Vchynském ze Vchyně. Tento šlechtický dobrodruh a pletichář v krátkém čase dosáhl nebývalého postavení a nabyl velkého bohatství. Roku 1611 se přičinil svým vlivem o to, že císař Rudolf II. byl svržen z trůnu a místo něho dosazen jeho bratr Matyáš. Za to mu Matyáš věnoval jako jidášskou odměnu kolínské panství. Poněvadž se ale jednalo o korunní statek - zemský sněm, který k tomu měl dát svolení, tento dar neuznal, též proto, že se jednalo o úplatek, Vchynský byl obžalován pro urážku císaře a jiné pletichy. Roku 1615 byl zatčen, odsouzen k ztrátě hrdla a panství mu odňato. Ale z vězení se dostal na svobodu, uprchl, pak byl omilostněn a vedl dobrodružný život dál.
Roku 1628 bylo kolínské panství připojeno k poděbradskému a bylo spravováno společně až do roku 1750, kdy se správa opět oddělila. Do té doby byl v Kolíně jen purkrabí, který každý týden posílal poděbradskému hejtmanovi relace.
V letech 1705-1745 zastavil císař kolínské panství hrabatům ze Salcburka.
Roku 1778 byla na císařských panstvích zrušena robota. Císař Josef II. zrušil všech 5 dvorů na zdejším panství, pozemky přidělil lidem, takže při zámku zůstaly pouze lesy, rybníky a něco málo polí, kterýžto zbytek panství koupil roku 1827 Jakub Veit.
Tento muž se narodil roku 1758 jako syn chudého tkalce ve Volarech u Prachatic na Šumavě. Vyučil se také tkalcem. Začal vyrábět sukna, zejména "pik" na vesty, které byly tehdy v módě. Za napoleonských válek byl armádním dodavatelem. Štěstí mu přálo a v krátkém čase tak zbohatl, že si mohl dovolit koupit si 3 panství jako nějaký šlechtic. Když se pak stavěla terezínská pevnost, dodával tam dříví ze svých lesů a vydělal tolik, že koupil dalších 17 panství, mezi nimi roku 1827 i kolínské. Dal za ně 610 000 zlatých. Za své zásluhy byl povýšen na barona. Zemřel roku 1833 a rodinný majetek zdědil syn baron Václav Veith (zemřel 1852). Jeho dědicové prodali kolínské panství roku 1862 za 460 000 zlatých Fr. Horskému, později povýšenému na rytíře s přídomkem z Horskýfeldu.
Rytíř Horský byl znamenitý hospodář. Vysoušel zbahnilé pozemky drenážemi a zlepšoval je navážkou. V našem okolí vysušil drenážemi roku 1863 zbytky bývalého rybníka Bačova a zreguloval Bačovku. Založil nové dvory: Karolín, (u Volárny) Františkov a Eleonorov. V Býchorech si vystavěl pěkný zámek a v lesním potůčku zavedl umělý chov pstruhů. V Kolíně na Zálabí vybudoval vlastní cukrovar. Za jeho života mělo kolínské panství cenu 2 000 000 zlatých.


Třicetiletá válka (1618 - 1648)

Snad žádná pohroma nezasáhla tak hluboko do života našeho lidu jako válka třicetiletá. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře naše země těžce zkoušela. Císař Ferdinand II. (1619- 37) byl přísný katolík a nechtěl ve své říši trpěti jiné náboženství než katolické. Naši předkové však byli z 90 procent protestanty (většinou luterány) a nechtěli se dobrovolně vzdát víry svých předků. Největší nátlak byl činěn na obyvatele měst. Proto např. z Kolína utíkaly celé rodiny a uchylovaly se na venkov, zejména na Kaňk, na Baštu u Starého Kolína a do Oseka, kde se cítily trochu chráněny.
Tito uprchlíci provozovali zde svá řemesla. Tím se Kolín stále více vylidňoval a ti, kteří zůstali, museli nést celou tíhu války i za ty, kteří odešli. Proto městská rada žádala hejtmana panství, aby proti těmto utečencům zakročil a neposkytoval jim žádné ochrany, aby byli nuceni se vrátit a pomohli nést všechny povinnosti.
Zdejším krajem často procházela vojska přátelská i nepřátelská. Tehdejší vojsko bylo námezdní. Byli to najatí žoldnéři, kteří bojovali pro toho, kdo jim platil žold. Byli to dobrodruzi naverbovaní ve všech koutech světa. O kázni se nedalo mluvit. Běda obyvatelům vsí a měst, kde "ložírovali" (byli ubytováni). Jejich příchod znamenal vždy pro obyvatele pohromu. Rychtář rozdělil jednotlivé vojáky k sedlákům "na vychování", tj. dostávali byt a stravu a k tomu přídavek na penězích 3 groše denně. Vojákům se muselo vařit, ať bylo z čeho nebo nebylo. Aby si přilepšili, vycházeli do okolí, kradli a loupili. Kde se jim zdála kořist malá, tam zapalovali vesnice.
A tak se nechoval jen nepřítel, ale i domácí (císařské) vojsko. Obyvatelé před nimi utíkali a skrývali se v lesích. Jeden hejtman byl roku 1626 se svými vojáky přeložen z Vlašimi na kolínské panství. Stěžuje si, že na panství nenašel ani jediného sedláka, nýbrž jen prázdné domy.
Roku 1629 Tomáš Plíšek z Oseka (č. 3) odešel i s manželkou z domova a 3 roky se někde skrýval, snad aby ho nesebrali na vojnu. Své 2 děti nechal v opatrovnictví Janu Matějovému v Oseku v gruntu pustém a spáleném.
Lidé čekali od nepřítele spásu, že je zbaví pronásledování pro víru. Není tedy divu, že se jednotlivci dali naverbovat do nepřátelské armády. Tak Šimon, syn Jakuba Zemana z čp.8 "byl soldatem pod nepřítelem a tam zahynul".
Ceny životních potřeb rychle stoupaly. Tak roku 1623 stál korec pšenice 6- 7, 1624 již 20- 24. Korec ječmene stoupl ze 4 a 1 na 18, kůň ze 100 na několik set, a k tomu všemu již na začátku války 1619 postihla Velký Osek veliká pohroma. Dne 24.června strhla se nad Osekem a Kanínem veliká vichřice s obrovským krupobitím. Stavení byla těžce poškozena, polní úroda nadobro zničena. Postižení žádali kolínské, aby vyslali komisi ke spatření těch škod. Byli tam vysláni tři sousedé, kteří tu spoušť spatřili na vlastní oči a psali o tom svědectví hejtmanovi kolínského panství rytíři Kašparovi Cellerovi z Rozentalu, že "do dotčené jedné i druhé vsi vyšli, tu od větru silného na všelijakých staveních, stodolách a krovích téměř všechno rozmetáno, pobořeno a rozházeno spatřili. Co nahoře bylo, to na zemi, a co na zemi leželo, to zase vzhůru jako sloupové a trámové obráceno zůstává. Na rolích(polích) pak všechno osení naskrze od krupobití v drť se zemí srounáno (srovnáno) jest, že ani klásku žádného, který by vzhůru stál, uhlídati se nemůže". Jen asi 5 záhonů obilí u Kanína zůstalo stát. Přimlouvají se za ubohé poddané "z Voseka Velkýho a Kanína", aby jim byla vrchnost ku pomoci. Neodpustili si však vytknout Oseckým, že je to na ně trest od Boha pro jejich nevázané chování, kterého se dopouštějí proti kolínským sousedům "jak na mostě, tak na veřejích, plotích při zahradách sousedův zdejších a že neslušných proti Pánu Bohu řečech se dopouštějí, s napomenutím, aby budoucně pobožněji a pokorněji proti sousedům zdejším se chovali".
Roku 1631 vpadli do Čech Švédové, roku 1634 ještě Sasové. Pálili vesnice i úrodu a šířili strach a hrůzu. Švédských vpádů bylo celkem 7. Jistě navštívili i Osek, neboť někdy v těch dobách vyhořelo asi 7 stavení: čp. 1, 2, 7, 14, 17, 18 a 20, a to nejspíš roku 1631. V jiných letech vyhořelo čp. 3, 19, a 21. Nebylo snad jediného gruntu, který by válkou neutrpěl.
Na začátku války zde bylo 15 selských usedlostí, z toho 9 selských s potahy a 6 chalupnických. Roku 1644 jen 4 sedláci, ale bez potahů a 2 chalupníci. Ostatní bylo pusté nebo "pohořelé". Od dobytka měli jen 3 krávy, koně a voly žádné.

Po válce

Válka třicetiletá skončila roku 1648 mírem vestfálským. Byl už nejvyšší čas, aby ten zbytek obyvatel, který to všechno vydržel, se mohl vzpamatovat z tak těžkých ran. K dovršení všeho utrpení v roce 1651 skoro celá vesnice vyhořela a několik lidí při tom přišlo o život. Během války mnoho lidí pomřelo, mnoho jich odtud zmizelo, hlavně asi emigrovali do ciziny z náboženských důvodů.

Hospodářský život v 18. století

Během 18. století dochází k prudkému vzrůstu obce. Po Bílé hoře bylo obyvatelstva málo, nyní se však rodiny silně rozmnožily. Dětí bývalo 6- 8- 10 i více, jak ukazují zápisy v pozemkových knihách.
Původní staré usedlosti poznáme podle jejich nízkých popisných čísel (číslování domů bylo provedeno roku 1775). Ostatní vyšší čísla vsunutá mezi ně byla postavena později.
Protože ve válečných dobách nebo za neúrody docházelo k nedostatku potravin, hlavně mouky, byly zřizovány podle císařského patentu z 9.VI. 1788 v některých obcích společné kontribučenské sýpky, do kterých sedláci odváděli povinně obilí jako "železnou" zásobu pro dobu potřeby. Ze zásob si půjčovali sedláci obilí "na pátý věrtel", tj. vypůjčili si 4 a vrátili 5 věrtelů obilí. O půjčování obilí se staral účetní spolu s několika přidělenými sedláky. Také v Oseku byl takový "špejchar" postaven roku 1788 pro obce: Velký Osek, Sány, Kanín, Opolany, Hradišťko a Sendražice. Půjčovalo se vždy nejstarší obilí, ale vracelo se nejmladší. Tím se zásoby stále obnovovaly. Bylo to dobré zařízení pro špatné časy. Nevýhodou však bylo, že se tam skladovalo obilí ve směsi s různou jakostí a používalo-li se k setí, výsledek nebyl valný. Sýpky byly později zrušeny, náš špejchar přeměněn na obytné stavení roku 1871 po stavbě dráhy a upraven na byty pro železniční zaměstnance než byl pro ně postaven dům proti nádraží.


Rychtáři

Správou obce byl pověřen rychtář. Byl nejdůležitější osobou v obci a často i nejbohatší. V nejstarších dobách bylo rychtářství dědičné či "vejsadní". Po roce 1500 vrchnost svobodné rychty vykupovala a dosazoval rychtáře sama. Z bývalých rychtářů pak vznikli pozdější dvořáci, manové či nápravníci.
První zmínka o osecké rychtě je v listině z roku 1366, kdy Ješek z Všechlap koupil rychtu v Osíku spolu s 3 jinými. Sám jistě rychtářem nebyl, ale tuto hodnost pronajímal jiným za plat.
Později vždycky několik menších vesnic tvořilo jeden správní celek. Tak podle zápisu v nejstarších pozemkových knihách (gruntovní kniha rychty sánské) vidíme, že rychtářové v Oseku, Kaníně, Opolanech a Podběří byli podřízeni rychtáři sánskému. Po roce 1848 se říkalo "představený" obce nebo "starosta".
Se jmény rychtářů se setkáváme v starých pozemkových knihách i v některých listinách.
Nejstarší osecký rychtář, kterého jsme zjistili, byl Pavel Jehňák roku 1615.
Pak je dlouhá léta mezera, až roku 1663 se uvádí Martin Marek (Mošna). V dalších letech jsou záznamy o rychtářích častější a jsou jmenováni:
1668 Václav Karban, 1677 Jan Rychlík, 1678 Jan Rouček, 1683- 85 Václav Karban, 1724 Karban, 1730 Podlesný, 1731-43 Václav Skokan, 1749-52 Matěj Pokorný, 1753-54 Jan Daneš, 1756-58 Pavel Paroubek, 1759-60 Jan Karban, 1765-69 Karel Pexa, 1770-86 Václav Kotlář, 1789- 91 Vojtěch Herčík čp.20, 1792- 98 Josef Hula, atd. a 1836- 49 Josef Pokorný čp. 6.
V některých letech nebyla jména rychtářů zjištěna. Sedláci o tuto funkci příliš nestáli. Rychtáři měli sice úlevy v robotě, ale museli své sousedy donucovat k povinnostem. Sedláci je nenáviděli, že leckdy dělali víc, než museli, a vrchnostem se zase zdálo, že sedláky málo popohánějí. Proto bylo někdy dost těžké sehnat vhodného rychtáře. Tak roku 1683 píše kolínský purkrabí hejtmanovi, že se mu konečně podařilo opatřit do Oseka nového rychtáře Václava Karbana, kterého přesadil z menšího gruntu čp. 21 na větší čp. 17.
V 19. století byli už rychtáři voleni. Volební právo měli jen ti, kteří platili daně. V den volby sešli se sedláci v zámecké kanceláři. Volba byla veřejná. Každý hlásil, koho volí.

Živelné pohromy

Roku 1619 - přišla větrná smršť, která rozmetla stavení a zničila veškerou úrodu.
Roku 1675 - v létě přišly veliké lijáky, které trvaly několik dní. Voda v Labi, Cidlině a Mrlině silně vystoupila, hráze rybníků se trhaly a z toho povstala taková povodeň, jakou nikdo nepamatoval. Pole a luka byla několik týdnů zatopená, úroda zničena, ryby z rybníků uplavaly. Postižení žádali o slevu kontribuce, protože sami neměli co jíst. Kromě toho v Oseku vyhořelo několik stavení.
Také v roce 1692 bylo velké krupobití, které nadělalo hodně škod ve: Velkém Oseku, Sánech, Ohařích, Opolanech a Kaníně. Rovněž asi v roce 1683 padaly kroupy dvakrát v roce, atd.


Rok 1848

Revoluční rok 1848, tak důležitý pro selský stav, proběhl ve zdejší obci celkem klidně. Mnozí ani nechápali dosah pražských bouří, neboť nároky selského lidu byly zde splněny již dříve.
Revoluční události přinesli sice lidem úlevu, ale obcím tím přibyly nové starosti a úkoly. Například školu vydržoval dosud patron - majitel kolínského panství, a nyní připadla tato povinnost obci.
Bylo z toho trochu rozladění a mrzutosti, které odnesl v prvé řadě učitel. Ten si stěžoval, že to trvalo plných 7 let, než mu dala obec opravit střechu. Za tu dobu si musel provádět nejnutnější opravy sám, aby na něj v čas deště do bytu neteklo.
Bouřlivý rok 1848 skoncoval s robotou na všech statcích, tedy i šlechtických, kterých byla většina. Tak padla poslední a nejpodstatnější zábrana feudalismu. Český lid vstoupil do nové etapy svých národních dějin.

 

Historická pohlednice
Historická pohlednice
V. Klíma
V. klíma